Knihařství Žamberk – Eva Chejnovská – historie knihařství

Knihařství

Knihařství je řemeslo, které se zabývá vázáním knih a výrobou předmětů z lepenky (pasparty, krabice). V současnosti se velká většina knih váže strojově. Patronem knihařů je sv. Lukáš.

Původ knihařství

Když v 1. století našeho letopočtu začaly svitek nahrazovat kodexy, byly to svazečky tenkých prkének. Brzy se však začaly prosazovat výhody psaní na pergamen, a to zejména pro rozsáhlejší texty: daly se využít obě strany a v kodexu se dá snadno hledat. Knihařství jako samostatné řemeslo vzniklo v pozdním středověku, když se začal používat levnější papír a knihtisk. Až do 19. století se knihy vázaly řemeslně. Se vznikem knihařských strojů začaly převládat „nakladatelské vazby“, kdy se už knihy prodávaly jednotně vázané. V polovině 20. století se zavedly „měkké vazby“ (paperback) a brožované knihy přestaly vycházet. Knihařství se tak stává uměleckým řemeslem, případně restaurátorstvím.

Druhy knihařských vazeb

Knihařské vazby jsou vždy šité, na vazy, tkanice nebo gázu, ale liší se způsobem připojení desek:

• U vazby sestavované (někdy také „kožené“) se desky tvoří až na knižním bloku a vazy nebo tkanice se na desky lepí z vnější strany. Taková vazba je pracnější, je však také pevnější a lépe se otvírá. Používá se pro těžké a cenné knihy.
• U vazby zavěšované se desky vyrobí zvlášť a knižní blok se do nich vlepuje. Tkanice nebo gáza je pak jsou vlepena mezi desku a předsádku.

Knihaři užívali množství různých technik šití, vázání i zdobení podle dobového vkusu, podle velikosti a váhy knihy i podle jejího určení. Zde popíšeme nejběžnější postup ruční vazby, jak se užíval až do 20. století.

Knihařské nástroje

Mezi hlavní knihařské nástroje patří ostrý nůž, duralová nebo zinková podložka, pravítko a úhelník, protože na dodržení pravých úhlů velmi záleží. Klasickým lepidlem je zahřátý kostní klih, který se na rozdíl od syntetických lepidel dá dobře odstranit teplou vodou. Knihař potřebuje také šroubový lis a různé speciální nástroje.

Šití

Šitím vzniká ze složek knižní blok. Jednotlivé složky se ručně přišívají na kožené vazy, na konopné vazy nebo na tkanice. Na srovnaném sloupci složek si knihař vyznačí polohu vpichů a do hřbetů všech složek prořízne pilkou (nebo vypiluje) zářezy pro šití. Při šití na tkanice musí vytvořit dva otvory na okrajích každé tkanice a po jednom na dolní a horní části hřbetu. Šije se obyčejnou jehlou a pevnou nití tak, že se nit zavede z vnější stany do krajního otvoru první složky, vyvede ven před prvním vazem nebo tkanicí, a když jsou všechny obšity, vyvede nit ven posledním (krajním) otvorem. Zde ji provlékne stehem na předchozí složce a začne opačným směrem přišívat další složku. Šití usnadňuje rámeček, v němž jsou tkanice upevněny svisle. Ještě před sešitím se na blok z obou stran opatrně přilepí předsádky – dvojlisty silnějšího, často barevného papíru. Sešitý blok se na hřbetu naklíží řidším klihem, aby složky držely pevně pohromadě, ale aby klih nepronikl mezi ně. Po uschnutí klihu se blok ze tří stran ořízne, dnes obvykle řezačkou. U silnějších knih se klih na hřbetu rozmyje teplou vodou a hřbet se opatrným poklepem zkulatí. Kulatý hřbet je pevnější a kniha se lépe otvírá. Hřbet se pak ještě přelepí papírem nebo gázou a na horní i dolní okraj se přilepí tkaný kapitálek. Pod kapitálek se někdy vlepují tkané záložky (barevné tkanice).

Zavěšovaná vazba

Zavěšovaná vazba se liší tím, že se celé desky vytvoří zvlášť a blok se do nich až nakonec vlepí. Desky tvoří dva přiměřeně velké přířezy z tuhé lepenky (ve starších dobách se užívala i prkénka) a proužek lepenky na hřbet. Podle druhu vazby si knihař připraví buď jeden kus plátna či papíru na celé desky (celoplátěná nebo papírová vazba), anebo užší pruh plátna (případně tenké kůže) na hřbet, který přesahuje jen několik cm na desky, a papír na polepení zbývajících částí desek. U polokožených a poloplátěných vazeb se z plátna obvykle dělají i rohy a papír tak bude mít šikmo ostřižené rohy. Používá se klížené nebo zatírané knihařské plátno, které drží pevný tvar. U poloplátěné vazby se hřbetní lepenkový pásek a obě desky spojí přelepením plátnem, na rohy se nalepí rohovky a zbytek plochy polepí obvykle barevným papírem. Hotová deska se dá uschnout v lisu, aby se nezkroutila, případně dokončí zlacením či slepotiskem. Tkanice na knižním bloku se zkrátí a přilepí na předsádky a nakonec se blok „zavěsí“, tj. celou plochou předsádky pevně přilepí na desky.

Skládaná vazba

U skládané vazby se tkanice nebo vazy přilepí na přířezy desek zvenčí, desky se polepí potahy a přilepí na předsádky. Nakonec se na knihu nasadí hřbet, který může být (u tenké kůže a menší knihy) ke hřbetu celou plochou přilepen, častěji se však lepí pouze na desky.

Zdobení a dokončení

Kniha se nechá uschnout v lisu a může se pak zdobit tiskem, reliéfním slepotiskem nebo zlacením. Na místa ke zlacení se bílkem nebo lepidlem nalepí velmi tenká kovová fólie (pozlátko) a potiskuje nahřátými kovovými formami (písmena, ozdoby, linky). Přebytečné pozlátko se pak setře. Dnes se často používají samolepicí fólie, které však vyžadují větší tlak (lisem). K dokončení může patřit vyhlazení, obarvení, případně zdobení ořízky, svrchní strana se někdy zlatí, aby mezi listy nevnikal prach.

Historické a umělecké vazby

Pergamen silně navlhá a kroutí se, proto byly staré vazby opatřeny kovovými sponami; to se u nás dělalo až do 17. století. Pokud se knihy ukládaly vodorovně, mohly se desky zdobit i kovovými ozdobami nebo výšivkami. Umělečtí knihaři často používají vykládání různými kůžemi, slepotisk a barvení. Někteří si vyrábějí barevné papíry, tzv. škrobáky: silnější papír se natře vrstvičkou hustší škrobové barvy, která se dá různě zdobit hřebenem, prsty nebo otisknutím struktury např. prkénka.